Dobrý den, osobně bych se spíš přimlouval za psychologický přístup, již jsme to tu v jednom předešlém příspěvku (pro Nunynku) zmiňovali, chce to začít pomalu, od kartáčku, od snímků, v anestézii, nestydět se říci o strachu ošetřujícímu lékaři. Ošetření v celkové anestesii se provádí spíše na klinických pracovištích, obvykle u značně nespolupracujících dětí. Dle mého názoru zatím často u dětí stojí dřívější traumatický zážitek malého pacienta či rodiče, který má ke svému chrupu lehce vágní vztah, který bezvědomky přenáší na svou ratolest. Je to škoda, častokrát jsem viděl maminky, které ještě děti panicky až hystericky ochraňovaly před výkonem, místo toho, aby děťátku vše vysvětlily, šly mu příkladem, už dopředu si to doma vyzkoušely nanečisto. Často to v ordinaci řeší výrazným okřikováním, násilně, to je ovšem pozdě a je lepší malého pacienta neošetřovat, to jsme však odběhli. Jako druhá možnost je analgosedace, je to stav, kdy je pacient při vědomí, má zachované obranné reflexy (polykání, dávení, slinění...), ale ze samotného výkonu si toho přiliš nepamatuje. Toho se dosahuje aplikací psychotropních látek z rukou anestesiologa. Pokud je mi známo, toto ošetření si pacient plně hradí, dle podmínek ordinace. Jiným způsobem ještě může být aplikace léku na uklidnění před výkonem. Pokud bych Však mohl poradit, dobrý psychologický přístup, účinně podaná anestesie při výkonu (znecitlivění, injekční) by to všechno měly vyřešit i při výšše popsaných možnostech. Přeji Vám, aby vše dobře dopadlo.